tam na východě aneb výstup na bájný Ararat

27.6. - 8.7. 2013

Ráno ještě řeším jednu pracovní lahůdku za druhou, ale před polednem to nemilosrdně balím a jedu na Ruzyni. Cesta na samotný východ Turecka tímto začíná. Ruzyně kolabuje pod "náporem" cestujících, oproti normálnímu provozu totiž přibyly dva charterové lety a fronta na bezpečnostní kontrolu je na 40 minut. Místo abych si v tranzitní zóně užíval Matonku za 100 a sendvič za 150, tak čekám a čekám. Let Lufthansy do Mnichova je na čas a letadlo téměř nový Embraer 195. Na palubě dostáváme sušenčičku a pití a za chvíli už klesáme na přistání. Druhý terminál v Mnichově je sakra dobrý - relax zóny, lehátka, pití a noviny zdarma a dobrá skladba obchodů a restaurací. Na odlet do Istanbulu musím téměř 5 hodin čekat, takže dávám pozdní oběd a tři hodiny spánku na lehátku v relax zóně. V půl osmé se zvedáme a míříme směr jihovýchod. Užívám si výhled na ještě solidně zasněžené Alpy a následně si neužívám catering (rozvařené těstoviny) v podání společnosti Lufthansa. Usínám a budím se až před přistáním v Istanbulu. Chvíli se zdržím na pasovce, vyzvednu si batoh a nekonečnými chodbami přejdu na domestic terminál. Laviček je tady málo, všechny jsou obsazeny, ale o patro níže na příletech nacházím krásnou volnou čtyřku a uléhám.
Ráno se probíjím neskutečným návalem cestujících a v půl osmé následuje odlet na východ do Erzurumu. Let trvá jen něco kolem hodiny a půl a před přistáním je krásně vidět západní část pohoří Kačkar. Letiště je jen jedna budova asi velikosti autobusového nádraží v Bratislavě. Nadmořská výška je solidních 1900m a nedaleko se tyčí hory se zbytky sněhu na vrcholech. U východu už čeká autobus směr centrum a za chvíli se dáváme do pohybu. Naštěstí se zastavuje i u místního autobusáku, takže se s bagáží nemusím nikam vláčet. Dojdu ke stanovištím autobusů a už se mě ujímá týpek a prý kam to bude.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Potřebuji dojet do Dogubayazitu, posledního města před hranicí s Íránem a nejbližší spoj jede před polednem, takže mám čas na pozdní snídani v místní lokantě. Cesta do Dogubayazitu se vleče, stavíme v Horasanu, díře mezi Erzurumem a Agri a pak se škrábeme do hor. Přejíždíme sedlo ve výšce 2250m a pomalu klesáme do města Agri (1630m). Následuje výjezd do dalšího sedla (2020m) a v dálce se objevuje Ararat. Oproti ostatním kopcům je to gigantická masa zemské hmoty. V půl páté jsme konečně v cíli. Jdu po hlavní ulici najít nějaké nocleziště a potkávám Cumu Saltika (guide a zároveň místní šéf přes věci, co se točí kolem Araratu), s kterým jsem byl v kontaktu před odjezdem. Bere mě ke svému znamému, co má apartmány kousek od centra. Je to pěkný malý byt, snídaně je v ceně a chce pouhých 35 TRY na noc. To beru. Ještě dávám s Cumou řeč ohledně výstupu. Prý můžeme vyrazit klidně zítra, ale budu s ním sólo, což znamená pálku 350 EUR. Další možnost je počkat tři dny, kdy mu přijede turecká skupina, a jít s nima. Ani jedno se mi nelíbí.
Druhý den ráno po snídani jdu pěšky k paláci Ishak Pasha Saray, který leží na kopci nad městem. Jde se kolem velké vojenské základny - mají tady docela solidní arsenál (tanky, těžká děla apod). Jsem asi dva kilometry za městem, když mi zastaví dolmuš s kurdskou rodinou a že mě vezmou nahoru k Ishak Pasha. A to jsem ani nestopoval. Omrknu palác a okolí a začínají se sjíždět davy lidí na nějakou kurdskou slavnost. Dostávám kurdské cukrovinky a pomalu jdu zpět do Dogubayazitu. Ujdu sotva kilometr a už mi staví auto (opět jsem nestopoval), že mě odvezou do města. Vracím se kousek po hlavní ulici do kanceláře agentury, které jsem si všiml včera večer, ale už měli zavřeno. Majitel a guide se jmenuje Hakan a dáváme se do řeči ohledně výstupu na Ararat. Zítra mu přijíždí skupina Poláků a Rusáci a můžu se přidat. Večer potkávám na hlavní ulici Cumu, který už samozřejmě ví, že jsem se u Hakana ptal na výstup (každý se tu zná s každým). Cuma vytahuje variantu výstupu s jeho synem Ademem a jedním Turkem, co dnes přijel z Gaziantepu na jihu Turecka. Adem musí zároveň něco dělat pro jednu francouzskou skupinu, ale zítra nás povede do Base Campu, další den půjdeme sami do C1 a následující den pak s Ademem na vrchol a sestup dolů. Cena 150 EUR. Není to nic jinýho než výpalný za vstup na horu, ale ten kopec je můj sen už dlouho a prostě chci nahoru. Navíc nabídka od Hakana byla 200 EUR a ve velké skupině.
Ráno sbalím věci a po snídani přijíždí dodávka a vyrážíme (já, Adem a Atila). Jedeme kousek po silnici směr hranice s Íránem a pak odbočujeme na pláň pod Araratem. Do nejbližší vesnice je to ještě víceméně asfalt, ale poté je to jen prašná cesta a později se přidávají kameny, takže to solidně hází. Měli jsme dojet do 2200m, ale řidič v jednom prudkém stoupání špatně vybírá stopu a zapadáme do štěrku. Kola se úspěšně protáčejí, zkoušíme tlačit, podkládat kameny pod kola, ale nepomáhá to. Takže batohy vyndaváme ven a stoupat začínáme už v 2050m. S mojí 23kg náloží to není zrovna výhra. Jdeme po široké prašné cestě, pak pěšinou přes louky plné kytek až do pasteveckého kempu Ademovy rodiny v 2550m. Kemp čítá asi deset stanů a všude kolem jsou ovce, kozy a koně. Dostáváme čaj a nabídku, že za 30 lir na osobu nám kůň vynese batohy až do BC. Atila možnosti odlehčit svým zádům využívá, já svoje záda, ramena a nohy budu trápit dál.

     

Kompletní galerie fotek je zde

Nejde o těch pár lir, ale chci si věci do BC vynést sám. Cesta dál mírně stoupá přes louky kolem dalších táborů pastevců. Později přibývá kamenů a zvyšuje se strmost svahu. Základní tábor měl být v 3200m, my už nastoupali přes 1200m a BC stále nikde. Až ve výšce 3350m přicházíme na krásnou, rovnou, trávou porostlou louku s potokem. Není tu žádná jiná skupina, ale o asi 300 metrů dál na jiné louce je vidět dobrých 20 stanů. Rozbíjíme tábor, Atila jde na krátký výšlap a Adem jde do onoho tábora nedaleko něco pomáhat pro skupinu Francouzů. Na lihovém vařiči ohřívám večeři a zároveň poprvé testuji jídlo české firmy Adventure Menu (toto není branding, ale pouze sdělení pozitivní zkušenosti). A musím říct, že to bylo vynikající. Jídlo není dehydratované, takže něco váží, ale porce je obří a chuťově to téměř nemá chybu (stačilo lehce dosolit). Užívám si nádherný výhled na sluncem zalité pláně pod Araratem, Dogubayazit a v dálce se tyčící vulkány Tendurek Dagi (3542m) a Suphan Dagi (4058m). V půl osmé zapadá slunce a dost se ochlazuje, tak zalézám do stanu.
Ráno je opět nádherně a obloha vymetená. Po snídani balíme věci, Adem nám vysvětluje kudy vede cesta do C1 a mizí k francouzské skupině. Ze začátku jdeme s Atilou společně, pak každý svým tempem. Výstup do C1 jsou téměř nekonečné serpentíny suťovým svahem do asi 3800m, odkud následuje krátký výšvih do nevýrazného sedla na hřebeni vpravo. Konečně je na východě vidět i pravidelný kužel Malého Araratu (3923m). Dál je výstup mírnější a zanedlouho se dojde do C1, respektive do jeho spodní části v 4090m, kde budou kempovat Francouzi. My máme zabrána místa na druhé plošině ve výšce 4120m. Pak je tu ještě jedna v 4170m a tu teď okupují výpravy Turků, Rusáků, Srbů a Rakušáků. Všude kolem C1 je celkem bordel a někteří si s odnosem odpadků hlavu evidentně nelámou. Trochu upravuji svoje místo a stavím stan (výš jsem ve stanu ještě nespal). Vařím pozdní oběd - polívka a kaše, ze sněhu roztápím vodu a na hodinu si jdu lehnout. Později odpoledne se jdu projít kus nad tábor a po prudkém sněhovém poli dojdu do 4300m, odkud se kochám výhledem k vrcholu Araratu a dolů do doliny kolem Dogubayazitu. Večer se chvíli bavím s Mustafou, guidem francouzské skupiny, která tady má opravdu full service. Všechno jim nesou koně, stany jim staví kuchař a jeho pomocník, dostávají veškeré jídlo a pití a zkrátka se tady sami nestarají vůbec o nic. Cestovce ve Francii museli za výstup zaplatit minimálně 1000 EUR. Ještě jsem zapomněl na to nejdůležitější - v ceně mají i language guida. Je to Turek, co umí francouzsky. Potřebují ho, protože jako správní Frantíci neumí (nebo nechtějí) mluvit anglicky. Já v ceně nemám nic, ale kuchař mi hned vnutí polívku, večeři a čaj. Musím říct, že to bylo výborný a docela mě to nakoplo. Před západem slunce fotím Malý Ararat, na který dopadá obří stín Velkého Araratu a v půl osmé zalézám do stanu. Budíček bude v jednu ráno.

     

Kompletní galerie fotek je zde

Jako obvykle není spaní ve vysoké výšce není nic moc. V jednu ráno lezu ze stanu. Fouká jen slabý vítr, obloha je vymetená a srpek měsíce krásně svítí. Ve stanu se snažím něco sníst, vypiju litr čaje a ve dvě ráno startujeme. Vyrážíme jako poslední a nad námi už je nekonečný zástup čelovek. Jde se nám dobře a tempo skupin před náma nás brzdí. Vždy když to jde, tak předcházíme. Jednomu Rakušákovi se to nelíbí a prý ať nepředbíháme. Tak ho usazuji zpátky na zem, že toto není žádná fronta na poště a že jdeme před něj, protože on jde velmi pomalu a nám je pak zima. S tím ho necháváme ho za sebou a v 4620m, na konci prudkého kamenného svahu, před sebou máme už jen Rusáky a Srby. Široký hřeben je poté o něco méně prudký, ale celý pod zmrzlým sněhem, tak nasazujeme železa a zabíráme vedoucí pozici. Pomalu začíná svítat a Ararat vrhá obří stín do doliny kolem Dogubayazitu. Je to nádherný pohled. Tento jev je typický pro vysoké, osamoceně stojící sopky jako Damavand, Pico de Orizaba nebo Cotopaxi. Pokračujeme miksovým terénem o sklonu asi 35 stupňů a co chvíli dávám krátkou pauzu na vydýchání. Padá hranice 4800m, 4900m a v 4950m jsme na začátku ledovce. Další skupina je až hodně daleko za námi. Před námi je ledovcové plato a závěrečný výšvih na vrchol bez jediného živáčka. Počasí je parádní, akorát vítr fouká silněji a silněji. Pomalu stoupáme, v 5010m míjíme "ledovcovou kapličku" a dostáváme se do širokého nevýrazného sedla mezi malým ledovcovým vrcholem (5070m) a samotným vrcholem Araratu. Vítr tady řádí o 106 a začíná mi to připomínat loňský Kazbek. Směrem na sever je vidět nejvyšší hora Arménie, Aragats (4095m). Zdoláváme závěrečný svah, kde je to místy čistý led a v 6:40 stojíme na vrcholu bájného Araratu - 5165m (GPS ukazovala 5181m, některé mapy 5137m nebo 5150m). Gratulujeme si k výstupu a fotíme se na vrcholu. Ale vítr do nás buší, co to jde, takže po ani ne 10 minutách jdeme dolů.

Kompletní galerie fotek je zde

Na začátku ledovce potkáváme další skupiny, které jsme v noci předešli. Každý pak sestupujeme svým tempem a cestou (já dál přednost sněhu před kamením) a sejdeme se v C1. Vše sbalíme a opět každý jdeme svým tempem dolů do BC. Batoh mi připadá těžší než byl, když jsme šli nahoru a sestup nebere konce. Na planině v základním táboře, kde jsme stanovali, jsou nyní postavené stany pro Rusáky. Někteří z nich šli ještě o krok dál než výše zmiňovaní Francouzi a do BC se nechali vyvézt na koni. Na Atilu musíme přes hodinu čekat, tak od kuchaře dostávám čaj a polívku (turecká čorba - vynikající!). Následuje téměř nekonečný sestup do 2020m, kde na nás čeká dodávka. Celkem to dnes tedy bylo 1050m nahoru a 3200m dolů. Počasí se postupně kazí a od západu přichází bouřka. Já stihnu dojít k autu pár minut před tím než začne hustě pršet, ale Atila chytne bouřku v plné síle a dojde solidně mokrý. Dál už nás čeká jen jízda přes pláň pod Araratem do Dogubayazitu. Zakotvím ve stejných apartmánech, kde jsem bydlel před výstupem, protože poměr cena a kvalita nemá ve městě konkurenci.
Další den je čistě relaxační a nic nedělám. Jen odpoledne jedu dolmušem na otočku na hranici s Íránem a vzpomínám, jak jsem se tudy téměř na den přesně před 5 lety vracel z Íránu přes Turecko domů. Navečer ještě v Dogubayazitu vyzkouším turecké lázně.
Další den ráno u snídaně přemýšlím, kam dál - jestli jet kousek na jih k jezeru Van Golu a jít na Suphan Dagi (4058m) nebo se přesunout do Kayseri ve střední Anatolii a zkusit vylézt Erciyes Dagi (3917m). Nakonec si vyberu druhou možnost, takže jdu na autobusák zjistit, jestli jede nějaký přímý bus do 1150km vzdáleného Kayseri. Jede a odjel před 10 minutami. Tak to je smůla. Beru tedy aspoň lístek do Erzurumu, odkud snad pojede něco přes noc do Kayseri. Autobus do Erzurumu je poloprázdný a celou zadní pětku mám jen pro sebe. Před Erzurumem musím přestoupit do busu jiné společnosti, protože v tom, v kterém jedu, jsem jediný pasažér do Erzurumu a jim se tam kvůli mě nechce zajíždět. Ve čtyři odpoledne jsme na místě a hned se jdu poptat po spoji do Kayseri. Jeden jede za hodinu a půl, takže platím 55 lir a jdu si dát něco k jídlu do místní lokanty. Krátce po půl šesté přijíždí autobus společnosti Dogu Anadolu a začíná téměř 11 hodin dlouhá jízda přes střední Turecko. Zejména úsek před Erzincanem je parádní, protože se silnice vine hlubokým kaňonem přes hory. V noci nás pak někde mezi Erzincanem a Sivasem staví Erdoganova plynová policie a provádí lustraci cestujících. Já je nezajímám a jen skouknou můj pas, ale všem tureckým chlapům berou občanky a pár si jich pak vytáhnou ven k přátelskému rozhovoru.
V půl čtvrté ráno jsme v Kayseri. Je mi špatně, mám trochu teplotu a žaludek na tom také není nejlépe. Házím do sebe prášky a snad to bude ok. V šest se přesouvám městským busem do centra a snažím se najít dolmuš pod Erciyes. Nechci to vzdát, když je ten kopec tak blízko. Ptám se několika lidí odkud to jezdí do sedla pod horou, ale prý tam nic nejezdí. Stanoviště jsem našel pak odpoledne, ale protože mi bylo pořád mizerně, tak jsem na výstup definitivně rezignoval. Prošel jsem centrum města, místní památky a koupil lístek (60 TRY) na noční autobus do Istanbáče. Cesta je to dlouhá, v jedenáct večer jsme v Ankaře a v půl šesté ráno pak v Istanbulu.

     

Kompletní galerie fotek je zde

Jedu metrem a tramvají do stanice Findikli a zakotvím v pěkném, malém hostelu jménem Levantem. Dávám sprchu a dospávám předchozí noc. Odpoledne jdu do města a když jsem u Galatské věže, což je jedna z nej památek v Istanbulu, tak v okolí úřaduje policie islámského komouše Erdogana, a slzným plynem vykropí snad celou čtvrť kolem. Že místo demonstrantů zasáhli spíše turisty a Turky, co nakupovali v obchodech, je zjevně moc nezajímá. Následuje úprk ulicemi dolů k vodě a pro jistotu se přesunu po mostě na druhou stranu k Velkému Bazaru, kde je klid.
Poslední den pak jedu lodí na ostrovy Aldamar a courám se po městě. Před půlnocí jedu směr Ataturkovo letiště a v půl páté ráno (to je opravdu luxusní čas odletu a možná i proto bylo na palubě jen 11 cestujících včetně mě) následuje odlet se Swissem do Curychu. Pak ještě krátký přelet do Prahy, což je zároveň tečka za úspěšnou akcí jménem Ararat.